Autor se do povědomí veřejnosti zapsal převážně skrze dokumentární fotografie výstavby panelového sídliště na Jižním Městě, které začal fotit ještě jako student FAMU. Jedinečný soubor vypráví příběh zrodu největšího pražského sídliště, které jak uvedl dříve v rozhovorech, fotil ze vzteku. Černobílá série přibližuje tehdejší život části společnosti, která prožívala realitu všedních dnů v prostředí jednoho nedokončeného pražského sídliště.
„Myslel jsem si, že skoro bořím režim. A dneska si lidi dávají knihu mých fotek k Vánocům pod stromeček, protože jsou z nich naměkko,“ řekl Jaromír Čejka v rozhovoru pro magazín Reportér v roce 2021.
„Ústředním bodem kritiky se nejeví ani tak obyvatelé, ač k nim upřel Čejka vícestrannou pozornost taky, jako spíše prostředí určené k obývání,“ konstatuje v úvodu knihy Jižní Město Josef Moucha z Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě.
Rozpětí tvorby Jaromíra Čejky je však daleko širší než pražské sídliště.
Čejka začal fotit v roce 1968, zklamán návratem komunistických pořádků. Podle autora se ale ani po roce 1989 nesetkaly jeho fotografie s velkým ohlasem. Nesrovnalosti ve svém okolí totiž fotil stejně kritickým okem jako za předchozího režimu, a to čerstvě po revoluci, v době nových začátků a čerstvě nabyté svobody, nebylo zrovna ceněno.
„Jako člověk byl Jaromír Čejka nesmírně empatický, lidský a skromný. Té jeho skromnosti já si nesmírně považuji. Jeho tvorba byla politická a tichá a myslím si, že fotografoval především pro sebe. Nikdy okolo sebe nekřičel, nedělal rozruch, nedělal vlny a přesto po sobě zanechal obrovské fotografické dílo. Fotografoval, aby mohl vyjádřit určitý osobní názor a to zvlášťě třeba v případě Jižního Města, kdy tento dlouhodobý projekt vznikl jako odpor k tehdejšímu režimu,“ říká Jiří Siostrzonek, sociolog, fotograf, vysokoškolský pedagog a autor doslovu Čejkovy knihy Jižní Město.
„Na Čejkovi se mi líbila ta soustavnost a systematičnost, kterou jej naučil během studií na FAMU profesor Pavel Štěcha, který preferoval takový sociologický přístup ke zkoumání,“ dodává. „Ty fotografie mají několik rovin vyprávění, a když se na ně díváme s odstupem let, vidíme v nich daleko více, než jsme na první pohled vnímali.“
Podle Jaromíra Typlta, kurátora fotografovy poslední výstavy v ostravské galerii Fiducia, sledoval Čejka okolní svět pohledem člověka, který do něj nezapadá. Díky tomu vidí také věci, které ostatní přehlížejí. A pokud má v ruce fotoaparát, zaznamenává nesrovnalosti.
Těsně před smrtí vyšla Čejkovi monografie nazvaná Stopy. Reprezentuje průřez jeho tvorby za čtyřicet let života.
O jeho fotografickém dokumentu z pražského sídliště z počátku 80. let 20. století se pak více můžete dozvědět v knize Jižní Město, která obsahuje přes 150 černobílých fotografií. V druhém vydání ji v roce 2020 vydalo nakladatelství Surbanz.
Některé další Čejkovy snímky je možné si prohlédnout také na autorově webu nebo v on-line katalogu Moravské galerie.
Autor se do povědomí veřejnosti zapsal převážně skrze dokumentární fotografie výstavby panelového sídliště na Jižním Městě, které začal fotit ještě jako student FAMU. Jedinečný soubor vypráví příběh zrodu největšího pražského sídliště, které jak uvedl dříve v rozhovorech, fotil ze vzteku. Černobílá série přibližuje tehdejší život části společnosti, která prožívala realitu všedních dnů v prostředí jednoho nedokončeného pražského sídliště.
„Myslel jsem si, že skoro bořím režim. A dneska si lidi dávají knihu mých fotek k Vánocům pod stromeček, protože jsou z nich naměkko,“ řekl Jaromír Čejka v rozhovoru pro magazín Reportér v roce 2021.
„Ústředním bodem kritiky se nejeví ani tak obyvatelé, ač k nim upřel Čejka vícestrannou pozornost taky, jako spíše prostředí určené k obývání,“ konstatuje v úvodu knihy Jižní Město Josef Moucha z Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě.
Rozpětí tvorby Jaromíra Čejky je však daleko širší než pražské sídliště.
Čejka začal fotit v roce 1968, zklamán návratem komunistických pořádků. Podle autora se ale ani po roce 1989 nesetkaly jeho fotografie s velkým ohlasem. Nesrovnalosti ve svém okolí totiž fotil stejně kritickým okem jako za předchozího režimu, a to čerstvě po revoluci, v době nových začátků a čerstvě nabyté svobody, nebylo zrovna ceněno.
„Jako člověk byl Jaromír Čejka nesmírně empatický, lidský a skromný. Té jeho skromnosti já si nesmírně považuji. Jeho tvorba byla politická a tichá a myslím si, že fotografoval především pro sebe. Nikdy okolo sebe nekřičel, nedělal rozruch, nedělal vlny a přesto po sobě zanechal obrovské fotografické dílo. Fotografoval, aby mohl vyjádřit určitý osobní názor a to zvlášťě třeba v případě Jižního Města, kdy tento dlouhodobý projekt vznikl jako odpor k tehdejšímu režimu,“ říká Jiří Siostrzonek, sociolog, fotograf, vysokoškolský pedagog a autor doslovu Čejkovy knihy Jižní Město.
„Na Čejkovi se mi líbila ta soustavnost a systematičnost, kterou jej naučil během studií na FAMU profesor Pavel Štěcha, který preferoval takový sociologický přístup ke zkoumání,“ dodává. „Ty fotografie mají několik rovin vyprávění, a když se na ně díváme s odstupem let, vidíme v nich daleko více, než jsme na první pohled vnímali.“
Podle Jaromíra Typlta, kurátora fotografovy poslední výstavy v ostravské galerii Fiducia, sledoval Čejka okolní svět pohledem člověka, který do něj nezapadá. Díky tomu vidí také věci, které ostatní přehlížejí. A pokud má v ruce fotoaparát, zaznamenává nesrovnalosti.
Těsně před smrtí vyšla Čejkovi monografie nazvaná Stopy. Reprezentuje průřez jeho tvorby za čtyřicet let života.
O jeho fotografickém dokumentu z pražského sídliště z počátku 80. let 20. století se pak více můžete dozvědět v knize Jižní Město, která obsahuje přes 150 černobílých fotografií. V druhém vydání ji v roce 2020 vydalo nakladatelství Surbanz.
Některé další Čejkovy snímky je možné si prohlédnout také na autorově webu nebo v on-line katalogu Moravské galerie.
